Nález Ústavního soudu ze dne 11. září 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 se stal průlomovým rozhodnutím v otázce valorizace vnosů do společného jmění manželů. Je významný nejen pro porozvodové vypořádání SJM, ale i pro podmínky přípustnosti dotváření práva při vyplňování mezer v právu soudy.
Stěžovatel a vedlejší účastnice byli manželé již od roku 1988. Manžel vlastnil nemovitost, kterou měl ve výlučném vlastnictví. Krátce po uzavření manželství ji prodal a společně s manželkou koupili nemovitost, která již byla součástí společného jmění manželů (hodnota nemovitosti cca 200.000 Kč). Manželství bylo však v roce 2017 rozvedeno a následovalo řízení o vypořádání společného jmění manželů. Hlavním předmětem sporu se stala ona nemovitost, která ovšem v době rozvodu dosahovala mnohonásobně vyšší hodnoty (hodnota nemovitosti v době vypořádání společného jmění cca 10 mil. Kč).
Civilní soudy nařídily nemovitost prodat a bývalým manželům rozdělily výtěžek rovným dílem. Stěžovateli navíc přiznaly částku, kterou vynaložil ze svého výlučného jmění ke koupi společné nemovitosti v souladu s ustanovením § 742 odst. 1 občanského zákoníku (cca 170 tis. Kč). I přes stěžovatelovy námitky nepoužily civilní soudy § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při vypořádání zaniklého společného jmění vnos manžela z výhradního do společného majetku takzvaně valorizuje (započítá se zvýšený nebo snížený podle změny hodnoty součásti majetku, na niž byl vynaložen)․ Odkázaly totiž na dřívější rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 29. 7. 2022 (R 64/2023), který v jiném řízení dovodil, že toto ustanovení lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli. Přitom v předmětném řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se s manželkou na ničem takovém nedohodli. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s tím, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, neboť rozhodovaly ve zjevném rozporu s § 742 odst. 2 občanského zákoníku.
Bylo dotváření práva Nejvyšším soudem už za hranou?
Soudy, jakožto jedna ze základních složek státní (a veřejné) moci, mají za úkol zákony interpretovat a aplikovat. Při tomto procesu ovšem musí soud vzít v potaz účel a historii vzniku zákona a souvislosti s celým právním řádem.
Ústavní soud připomněl, že co se týče jazykového významu textu, lze od sebe odlišit výklad práva, dotváření práva a tvorbu práva. Výklad práva si klade za cíl při jasném jazykovém jádru dotvořit nějakou jeho neurčitou část. Pokud je ale při výkladu práva překročena hranice extenzivního výkladu, jedná se o dotváření práva, nebo jeho tvorbu. Soudy tuto hranici mohou překročit za předpokladu, že respektují obecně uznávané metody dotváření práva. Je to možné proto, že zákonodárce nemůže předvídat každou jednotlivou situaci, a proto je dotváření práva soudy za určitých podmínek přijatelné.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí vymezil podmínky, za kterých je dotváření práva soudem přípustné. Soud si může dovolit dotvořit právo, pokud 1) se v příslušném ustanovení vyskytuje mezera, 2) se jedná o mezeru nevědomou, 3) mezera není nevědomá, ale musí dojít k zásadním změnám relevantních (např. společenských) okolností.
Dle argumentace Nejvyššího soudu se jedná o nevědomou mezeru v zákoně a jazykový význam tohoto ustanovení je širší, než jaký je účel zákona. Z toho důvodu se rozhodl pro dotvoření práva teleologickou redukcí. Toto své dotvoření ovšem náležitě neodůvodnil, což mu Ústavní soud ve svém nálezu vytkl.
Ústavní soud konstatoval, že formulace v ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku je natolik jasná a jednoznačná, že pro jakékoliv dotváření práva soudem zde není prostor. Současně je Ústavní soud toho názoru, že jde o vědomou mezeru v právu, a proto, pokud chtěl Nejvyšší soud dotvářet právo, měl se dostatečně zabývat otázkou, zda nedošlo k významné změně společenských nebo jiných relevantních poměrů, které by tuto změnu opodstatnily, což ovšem neučinil.
Dle Ústavního soudu je tedy na základě jazykového výkladu tohoto ustanovení manžel oprávněn při rozvodu požadovat vyplacení nejen finančních prostředků ze svého výlučného vlastnictví, které vynaložil na koupi společné věci, ale i zvýšenou hodnotu té části majetku.
Starý občanský zákoník neznal žádné ustanovení obdobné § 742 odst. 2 občanského zákoníku. Dříve byla tato situace řešena judikaturou, která uplatňovala tzv. princip redukce, který přihlížel pouze ke snížení hodnoty dané věci. Oproti němu se dnešní zákonná úprava řídí principem obohacení. Ten má zaručit, že při vnosu do společného jmění manželů není rozhodující výše hodnoty investovaného majetku, ale jak se investice projeví ve zvýšení hodnoty společného jmění. Důvodová zpráva tuto změnu ospravedlňuje tím, že pro dobu, ve které vznikl účinný občanský zákoník, byly charakteristické výkyvy cen oběma směry, proto se zákonodárce rozhodl pracovat i s variantou zvyšování hodnoty společného majetku, nejen jeho snižování.
Proto Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní a jinou ochranu. A to tím že se odchýlil od ustálených interpretačních metod a očividného záměru zákonodárce. I přesto, že k tomu nebyly žádné relevantní důvody, se rozhodl dotvářet zákon. Doslovné znění zákona i vůli zákonodárce tak nahradil svou pouhou představou o vhodnějším právním pravidlu.
Ústavní soud na konci svého nálezu zdůraznil, že nepopírá, že se soud při aplikaci ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku může potýkat s aplikačními obtížemi. Vyslovil možnost Nejvyššího soudu rozpracovat podmínky, za kterých mohou obecné soudy toto ustanovení aplikovat pro jednotlivé situace. Ovšem zcela popřít obecný princip obohacení a redukovat ho pouze na případy, kdy se na něm manželé výslovně dohodnou, vykračuje z mezí soudcovského dotváření práva.
Bělina & Partners advokátní kancelář s.r.o.
Naše služby se zaměřují mimo jiné též na oblast rodinného práva, vypořádání společného jmění manželů i zastupování před Ústavním soudem
Bělina & Partners advokátní kancelář s.r.o.